Kyjev (a cesta zpět do ČR)

08.08.2007 (Mukačevo, odjezd směr Kyjev)

Ráno jsme brzo vstali. Odjezd vlaku byl sice až kolem čtvrté odpoledne z Mukačeva, ale bylo třeba si ještě sbalit pár věcí. Já dostal přes noc nějakou nemoc z ozáření, a tak mi bylo celé dopoledne mdlo, až to vypadalo, že celá cesta budou jedna velká muka. Ale nadopoval jsem se prášky, nejedl se a odpoledne ve vlaku bylo již vše v pořádku. Dole ve vesnici jsme si zastavili maršrutku, kterou řídila postarší, leč velmi energická žena. Spolehlivě nás odvezla až na nádraží, kde jsme však měli ještě asi hodinu a půl času a tak si Lukáš běžel koupit žabky a já okukoval okolí nádraží. Na nástupiště jsme přišli akorát když měl vlak přijíždět. Hodně nás zaujali (a také docela vyděsili) policisté hlídající nástupiště s kalašnikovy přes rameno. Vlak byl plně obsazen, vzhledem k tomu, že spousta lidí, co nechtějí pracovat v ČR, jezdí za prací do kyjevské oblasti, jak jsem již zmínil. Vlaky mají zajímavé rozmístění lehátek. Pokud si představíte klasický lehátkový vůz se čtyřmi lehátky v kupé, odmyslete si dveře a stěny do chodbičky a u oken v chodbičce si představte ještě dvě lehátka nad sebou, tj šest lehátek v jakémsi pomyslném oddílu.

Sovětští soudruzi však tento „revoluční způsob cestování“ poněkud nedomysleli, neboť se dá otevřít snad jen každé druhé okno a to jen na jedné straně, takže ve vlaku je buď nedýchatelně, nebo Vám nedovolí usnout nesnesitelné vedro. Navíc pokud se Vaši spolucestující rozhodnou ustlat si hned po výjezdu vlaku např. ve čtyři hodiny odpoledne, vzhledem k tomu, že spodní lůžko slouží v neustlaném stavu také jako sedadlo, jste vyřízen a můžete si buď jít sednout do jídelního vozu, nebo jít kouřit na chodbičku. My jsme tyto dvě varianty úspěšně kombinovali J. Buďme rádi, že SSSR nestihl aplikovat tento druh vagónů i u nás. V noci Lukáš dokonce tvrdil, že viděl lézt z mezer mezi stěnami několik švábů, docela jsem tomu i věřil. 

09.08.2007 (Kyjev)

Každopádně, po 14 hodinách jízdy jsme dorazili do Kyjeva. Ráno nás probral pohled na velmi pohlednou mladičkou průvodčí, kterou však vzápětí začal „oblbovat“ jeden obzvláště nechutný mladý muž s předsazenou bradou a plešatou hlavou…Na nádraží už čekala Oxanka s tím, že pojedeme ihned k ní. Zezačátku to vypadalo na silnou komunikační bariéru, jelikož kyjevská oblast není oblast zakarpatská a s češtinou zde nepořídíte ani náhodou.Tady se mluví skoro všude rusky. Tedy jsme začali komolit první věty (Oxanka tvrdila, že umí i německy, ale i němčinu jsme po pár větách vzdali, jelikož nerozuměla vůbec nic). Metrem jsme dojeli na stanici Nivky a odtud autobusem směr vesnice Ozera, kde Oxana žila. Naše průvodkyně nás sice přesvědčovala, ať zbytek dne odpočíváme, ale vzhledem k tomu, že bylo devět ráno, jsme si vymodlili opětovný výjezd do města a prohlídku pamětihodností – hlavního náměstí, oblouku přátelství, čili „arkadu družby“ J a fotbalového stadionu Dynamo Kyiv J. Cestou k metru jsme se ještě zastavili v knihkupectví a koupili Oxaně dva rusko-české slovníky, jelikož ruštinu ovládala perfektně a byla to jediná možnost, jak se s ní v bezvýchodných situacích dorozumět. J

10.08.2007 (Kyjev)

Náš druhý den v Kyjevě jsme začali úmornou dopravní zácpou na hlavním tahu do Kyjeva ze směru od letiště. Čekali jsme tam snad půl hodiny a někteří řidiči dokonce přejeli na krajnici do protisměru a jeli směle kupředu – proslulé ukrajinské ignorování dopravních předpisů J. Hned v Kyjevě nás zaujalo ohromné množství různých svateb, napočítali jsme jich snad dvacet během pár hodin. Odebrali jsme se však směr kyjevsko – pečeňská lávra, což je klášterní soubor tyčící se nad městem. Vůbec vás doslova praští do očí množství pozlacených kupolí a bání, které jsou při pohledu na město opravdu nepřehlédnutelné.

Uvnitř jsme dokonce potkali český pár, který ač se snažil maskovat místními oděvy, byl odhalen díky jejich sandálkům alá Hudy sport, které na Ukrajině nosí jen Češi :-) (proto jsme se my maskovali žabkami, které zase nosí v létě většina UkrajinyJ.). Ze zmíněného klášterního souboru jsme se vydali do sofijského souboru, kde nás zaujal místní lidový umělec - kobzar - se zajímavými vlasy. Poté jsme se odebrali na majdan nezaležnosti (?), kde jsme skočili do metra a jeli domů. Cestou jsme však ještě koupili několik pohlednic, které jsme večer psali (a hádali se s Oxanou, která tvrdila, že na pohledech musí být „obratny adres“, jakási zpáteční adresa. Na poště po nás však nic takového nechtěli a tak Oxana zčervenala a musela přiznat, že se mýlila).

11.08.2007 (Kyjev)

Třetí den v Kyjevě začal na hlavní kyjevské poště, jelikož bylo třeba poslat pohlednice nedočkavým babičkám a dědům domů. Čekala nás prohlídka dalšího souboru, a sice Michailského. Uvnitř byl přísný zákaz fotografování a podivná pravidla pro oblékání mužů a žen (muži dlouhé kalhoty, ženy šátek a dlouhou sukni.) – upřímně řečeno tyto regule moc nechápu, nevím, zda mají nějaké logické opodstatnění v Bibli, každopádně jsme se podívali dovnitř, kde byly nádherné pestrobarevné nástěnné malby v byzantském stylu.

Venku stála socha Krista, u které, když jsme k ní přišli, nestoudně pózovaly a fotografovaly se kyjevské puberťačky. Od souboru vedla dolů do města lanovka podobná té na Petříně či v Karlových Varech. Použili jsme jí tedy a objevili se na břehu Dněpru. Chvíli jsme se jen tak procházeli a poté odjeli metrem na jídlo. Ke stravování jsme použili jednu z provozoven ukrajinského podniku „Švydko“ – jakási východní verze McDonaldu s jídlem srovnatelné kvality a dle mého i mírně vyššími cenami. Poté jsme šli přes již zmíněný Chreščatyk na metro. Zajímavostí je, že přes víkend je celý Chreščatyk uzavřený pro motorová vozidla, takže patří jen pěším. Zajímavá inspirace pro Václavské náměstí… Program jsme však mírně změnili u stanice metra. Již dva dny jsme plánovali koupit Oxaně a její matce nějakou z pěkných kytic, které se po ulicích prodávaly. Oxanu jsme tedy zdvořile poslali domů s tím, že přijedeme pozdějším autobusem. V tu chvíli si o nás musela myslet, že jdeme bud shánět drogy, nebo lehké holky, jelikož ona nám ukázala vše, co jsme v Kyjevě chtěli vidět.

Zajeli jsme zpět do centra, kde jsme na nádraží potkali asi dvacet Čechů, kteří v Kyjevě přestupovali na zpáteční cestě z Kavkazu a v podchodu do metra jsme koupil dvě nádherné kytice, které budily v metru docela rozruch, protože dva kluci s dvěma stejnými kyticemi se asi nevidí každý denJ.

Na přestupní stanici na autobus jsme ještě stačili stáhnout pivko a zdvořile odmítnout prodavačku, která nám začala vnucovat svou dceru, jelikož si při pohledu na nás myslela, že jsme západní turisté hledající si nevěstuJ. Za necelou hodinku jsme už však stáli u Oxanky doma a slavnostně předali kytice. Večer už jsme si jen povídali, udělali několik fotek a šli spát.

  

12.08.2007 (Kyjev)

Dnes nás čekal odjezd…Vlak vyjížděl z hlavního nádraží kolem 14. hodiny, nicméně ještě jsme se prošli po městě a já se musel na chvíli od skupiny oddělit, jelikož došly tabákové výrobky…J

Na fotografiích uvidíte také moderní přístavbu u staré haly nádraží (kam se hrabe Praha…Ale Metrostav začal s rekonstrukcí, tak uvidíme jak to odpadneJ)…

Zaujalo nás, kolik různých vlaků přes Kyjev projíždí.Je to údajně důležitý železniční uzel mezi východem a západem, podobně jako Moskva. Jen za dobu našeho čekání tam projely vlaky do Moskvy, Kišiněva, Varny, Budapešti nebo jihobulharského Burgasu. Zanedlouho přijel náš rychlík Zakarpattja, srdečně jsme se rozloučili s Oxankou a odjeli…Cesta byla mírně úmornější, než předtím, jelikož bylo podstatně větší teplo a také jsme vyjížděli o dvě a půl hodiny dříve, což znamenalo, že jsme šli později spát. Čas jsme krátili v jídelním voze (kde bylo bezvadné pivko přímo z mrazáku) a v kuřáckých oddílech.

V noci mě probudil nějaký hluk, bylo to, když jsme kolem jedné hodiny v noci zastavili ve Lvově. To bylo dobré znamení, i když Lvov je od Mukačeva docela dost daleko, přece jen jsou to sousední oblasti.

13.08.2007 (Mukačevo)

Každopádně kolem pěti hodin ráno jsme dojeli do Mukačeva, kde bylo i na takovou brzkou ranní hodinu na nádraží docela rušno. Všude stály maršrutky, spousta taxíků, bábušky se zbožím…S odjezdem vlaku se však atmosféra ihned uklidnila. My jsme se vydali na autobusové nádraží, což je cca 1km od nádraží vlakového. Voloďa nás už před odjezdem do Kyjeva upozornil, že maršrutky jezdí nejčastěji brzy ráno a pozdě odpoledne, tj. v časech, kdy se lidé vracejí z práce. To bylo naše štěstí, bylo před šestou ráno a po příchodu na avtovokzal tam akorát stála linka do Rachivu, což bylo naším směrem.

Stihnul jsem ještě zakoupit blok (karton) ukrajinských cigaretJ, jako suvenýr domů…Opravdu dobrá cena, karton za 60 Kč J. Za hodinku jsme dorazili do V.Kopanji. Rozhodlo se, že nebudeme po ránu obtěžovat Voloďu s tím, aby pro nás přijel dolů do vsi a tak jsme se vydali pěšky nahoru. Cestou kolem obchůdku od Michajla jsme si dali pivo a sdělili místním zážitky z Kyjeva. Pro některé místní byl náš výjezd docela raritou – jen málokdo ze Zakarpatské oblasti v Kyjevě kdy byl.A není divu – pokud tam nejedete za prací, není proč tam jet. Je tam ve srovnání s cenami v Zakarpatí dost draho a jak jsem již zmínil, většina lidí ze zmíněné oblasti jezdí za prací do Čech a na nějaké výlety po krásách vlasti tak vůbec není čas…Dopoledne i odpoledne jsme trávili posledními procházkami po okolí, odpoledne jsme pak převážně hráli stolní tenis s místními kluky. Večer se opékal „závěrečný“ šašlik, při tom jsme ještě stačili odehrát turnaj volejbalu uprostřed uliceJ. Po jídle už jsme jen seděli a popíjeli místní víno ( a bylo ho dost, každý jsme stáhli minimálně litr, což nám po tom téměř třítýdenním tréninku neudělalo téměř nic :-)).

14.-15.08.2007 (odjezd do ČR)

Ráno bylo poměrně hektické. Bylo třeba se urychleně sbalit, jelikož zhruba o půl desáté měl přijet Slávik s minibusem směřujícím do Čech. Vše však dopadlo tak, že se mírně zpozdil a tak jsme ještě zvládli u Michajla v obchůdku ranní pivko a kávu. Na Slávika jsme čekali dole ve vesnici na benzínové pumpě a marně jsme doufali, že pojede méně obsazený, než při cestě sem. Nakonec jsme byli rádi, že bylo kam dát věci. Do Užhorodu jsme dorazili kolem poledne, hladký průjezd hranicemi však překazili slovenští celníci, pověstní neúprosností a důkladnými kontrolami. Nějak jsme se jim nezdáli a tak nechali vyskládat všechna zavazadla a poslali nás do zvláštní čekárny. Auto muselo do speciální garáže a na rampu, kde bylo důkladně prohledáno. Vše dopadlo tak, že jsme na hranicích tvrdli snad pět hodin. Průjezd Slovenskem byl sice bezproblémový, ale před Žilinou nás zastavila celní správa a vypadalo to na další důkladnou kontrolu, vše se však podařilo „ukecat“ a jet dál. Na česko-slovenskou hranici Bílá-Bumbálka jsme dorazili chvíli před půlnocí. Lukáš měl další plán cesty jasný – v Praze Slávik každého rozveze podle přání, nicméně mě, obyvatele Havířova, tížilo dilema, zda mám čekat na hranicích a pak pokračovat minibusem do Olomouce, odkud ráno jezdí autobusy na Ostravu či zda mám minibus úplně opustit a vydat se na vlastní pěst do nedaleké Ostravy (ovšem z úplného konce světa kdesi v horách, kde se přechod nachází…). Zeptal jsem se celnice, zda je nějaká reálná možnost se odsud dostat - ta mi přislíbila pomoc v podobě zastavování kamionůJ… Ani ne za deset minut jel kolem kamion směr Ostrava, řidič mě ochotně vzal a já byl za chvíli v Ostravě na vítkovickém nádraží, odkud mi jel vlak směr Havířov…Nakonec to dopadlo tak, že ve chvíli, kdy jsem dorazil domů, Lukáš s minibusem teprve opouštěli hraniční přechod…Lukáš do Prahy dorazil ráno a jako správný úderník hned vyrazil s chutí do práce…J

Jezero Siněvir, Mižhirje, Užhorod

01.08.2007 (Jezero Siněvir)

Po zevlování ve vinohradském a chustském okresu jsme se rozhodli trochu prozkoumat místní pohoří. Již v minibusu z Čech jsme dostali od milé blonďaté spolucestující tip na návštěvu jezera Sinevir. Mělo jít o horské jezero v cca 900 m.n.m. s nádhernou okolní přírodou. Proto jsme si zabalili věci na dva dny a vydali se směr Chust, odkud jezdí maršrutky přímo do této oblasti. Odjezd byl bez problémů (až na extrémně rozhrkanou maršrutku, která své „kvality“ ještě více zdůraznila na kamenitých horských cestáchJ) a tak jsme se zanedlohou ocitli ve vesnici Sinevir, odkud nám však zbývalo ještě cca 7 km cesty směrem do hor, kde se jezero mělo nacházet. Naštěstí si nás v maršrutném taxi všiml jeden sympatický kluk, který hned, co jsme vystoupil, se nás zeptal, zda jsme češi a pochlubil se nám, že právě jede z Prahy, kde pracuje. Nabídnul nám, že nás jeho kamarád zaveze až nahoru pod jezero. To jsme s radostí přijali. Kupodivu za cestu vůbec nic nechtěl, popřál nám příjemné zážitky a rozloučil se s námi. Ukázkový příklad v úvodu zmíněné místní pohostinnosti. Tedy jsme se vydali nahoru k jezeru. Okolo cesty byl nádherný potok a množství pramenů s pitnou pramenitou vodou. Rozhodli jsme se, že budeme „společensky uvědomělí cestovatelé“ a tak jsme nedopalky od cigaret a podobné všední odpadky házeli poctivě do prázdné krabičky od Chesterfieldek.

Na vrcholu jsme byli zanedlouho, obešli si jezero, pořídili x snímků a na vyhrazeném plácku v klidu poobědvali. Znenadání na nás začal pokřikovat od vedlejších laviček jakýsi muž s tím, zda náhodou nejsme češi. Přisvědčili jsme že ano, a to byl konec…J Hned jsme byli pozváni k jejich stolu, bylo nám nalito pivo a abychom tam neseděli tak trapně, nesměle jsme připomněli, že máme v batohu butelku horilky (láhev vodky). Zanedlouho byla prázdná a my se společně ve veselé náladě fotografovali. Ale co víc, seznámili jsme se s sličnou neteří daného muže, s Oxanou z Kyjeva. Vyměnili jsme si čísla a adresy, s tím, že se ozveme, kdybychom měli do Kyjeva namířeno. Byli už jsme dost unaveni díky té vodce a pivu a proto jsme se odebrali směrem dolů do vsi, kde jsme se kousek od brány natáhli na karimatky a usnuli zdravým spánkem opilce. Probudil nás asi po hodince studený vítr a kolem procházející dva češi s batohy. Chvíli jsme si povídali, pak jsme se sbalili a vyrazili dolů do vesnice. Po cestě jsme potkali několik krav, které šly poslušně dolů do vsi a spolu s nimi legrační bílý pes s černým okem. Cesta trvala poměrně dlouho, do vesnice jsme dorazili až k večeru a rovnou zapadli do dřevěné útulné hospůdky a dali si boršč a šašlik. Bohužel když jsme vyšli z hostince ven, byla už solidní tma a my nevěděli, kde budeme spát. Rozhodli jsme se, že projdeme celou vesnicí až na konec a tam rozbalíme stan. Ale problém byl, že celá vesnice měla několik kilometrů a my pořád šli, šli a šli, až nám vytekli nervy a vlezli jsme do nejbližší opuštěné zahrady bez plotu, tam rozprostřeli karimatky a usnuli.

02.08.2007 (Cesta z jezera "domů" - Mižhirje, Chust, Veliká Kopaňa)   

Brzy ráno jsme se probudili provlhlí rosou a vylezli zpět na silnici. Tam už čekalo několik lidí na maršrutku. Nenápadně jsme prošli kolem a pokračovali směrem do centra vesnice. Tam jsme zastavili maršrutku do Mižhirje, což je větší město, odkud není problém dostat se do „naší“ vesnice, směrem na Chust. V Mižhirje se setkáváme náhodou se Sašou, Ukrajincem, který již několik let pracuje poblíž Prahy v továrně na hořčice a kečupy. Že už je v Čechách delší dobu, je znát, mluví obstojně česky. Naši debatu přeruší několik mužů, kteří shánějí lidi pro trasu směrem na Chust, aby naplnili maršrutku. Hlásíme se k nim, ale nakonec celý plán změní taxikář, který nám nabídne na obvyklé sazby zajímavou cenu 20 hriven za osobu. Sedáme do auta a jedeme do Chustu. V Chustu se setkáváme se skupinkou militaristicky oblečených Čechů jedoucích do Užhorodu. Zanedlouho jsme už byli „doma“ a zbytek dne jsme strávili opět u řeky Tisy.

03.08.2007 (Veliká Kopaňa)

Nic zajímavého se neudalo…Bylo příjemné počasí, takže dopoledne jsme byli u řeky sbírat kameny, kterými pak Voloďa obkládal plot (viz foto) a odpoledne jsme se zase koupali. Večer nás pak pozval k sobě domů Vasilek (člověk, který rovněž pracuje v Praze, Voloďův kamarád) a tam se pilo a pilo…J

04.08.2007 (Fotbal Vinohradiv)

Dnes nás čekala návštěva fotbalového zápasu Vinohradiv vs. V.Kopania. O této události se mluvilo již dlouho, jelikož šlo o finálové utkání mezi týmem vesnice a okresního města. Ještě před začátkem jsme se jeli na nádraží informovat na lístky do Kyjeva, jelikož ty je nutno kupovat vždy asi 2-3 dny předem – spousta lidí jezdí do kyjevské oblasti pracovat, a tak jsou vlaky nacpané do posledního místa. Ráno Voloďa ještě zatelefonoval naší známe ze Sineviru, Oxance, a zeptal se jí, zda by nebyla tak hodná a neprovedla nás po Kyjevě. Oxanka ochotně souhlasila i s tím, že u ní můžeme klidně bydlet. To nám ulehčilo spoustu zařizování.

Po návratu z nádraží jsme již šli na fotbalový stadion na očekávaný zápas. Dohrávalo se ještě utkání nějakých jiných týmů, proto jsme čekání zkrátili v nedaleké hospůdce u piva a vodky (tímto varuji před pitím panáků v hospodách, které neznáte. Od našich hostitelů jsem se dozvěděl, že se na Ukrajině ve velkém obchoduje s nekvalitním pančovaným alkoholem, a tak se může stát, že vypijete kdovíjaký patok, který se vydává za Nemiroff nebo Medoff vodku…Mně osobně po tomto občerstvení dva dny bolelo břicho). Jinak zápas samotný probíhal velmi dramaticky – první poločas byl vyrovnáný - 1:1, ve druhém pak začal vyhrávat tým protivníků a výsledek se ustálil na skóre 1:5. Škoda.

05.08.2007 (Veliká Kopaňa - otrava alkoholem)

V neděli šel Lukáš do kostela na pravoslavnou mši, já vzhledem k tomu, že tam nebyly varhany, šel raději s Voloďou na procházku k místnímu hřbitovu. Zaujaly mě tam cikánské hroby, které patřily k nejhonosnějším a nejudržovanějším na celém hřbitově. Dokonce u každého hrobu byl stolek s lavičkou, kde se celá romská rodina sejde například v den nebožtíkových narozenin a společně všichni pijí, jedí a vzpomínají.

Na odpoledne bylo naplánováno grilování šašliku a chytání ryb v Tise, plány však zhatila neočekávaná událost. Šli jsme s Lukášem dál proti proudu řeky, abychom se následně nechali odnést do míst, kde již Voloďa rybařil. Nedaleko jsme však viděli stát několik aut, mezi nimi i obrovskou audinu s pražskou SPZ. Z legrace jsem na lidi sedící opodál křikl „zkurvení pražáci“, jelikož jsem dobře věděl, že jde o Ukrajince a že je to spíš pobaví, než urazí. Ale to jsem neměl dělat…Byli jsme pozváni ke stolu a bylo nám naléváno do velkých kelímků, které silně přesahovaly míru klasické „půlky“. Dozvěděli jsme se, že dotyčný s pražskou SPZ se jmenuje Michail a podle toho co říkal, se živí něčím pochybným. Nicméně tempo pití bylo tak rychlé, že zanedlouho jsme o sobě vůbec nevěděli a pamatujeme si jen útržky...

Ani nevíme jak, ale dostali jsme se zpět k Voloďovi, padli tam na lehátko a usnuli tvrdým spánkem…Probudili jsme se až po několika hodinách a Lukáš započal válku v bahně malého ramena řeky…Nejdříve jsem ztratil botu a nakonec náramek z ruky a oba jsme měli plavky plné písku a bláta…Prostě ostuda…Doma jsme raději ihned usnuli…

06.08.2007 (Veliká Kopaňa - kocovina)

Po včerejším extempore jsme se raději hned ráno vytratili z domu na malý výlet. Šli jsme do vedlejší vesnice, Malé Kopanji, a vrátili se až na oběd. Po jídle jsme šli zase na opačnou stranu dědiny a přišli akorát k odjezdu ke koupání u řeky. K našemu údivu tam opět seděli naši „známí“ ze včerejšího setkání – Paša, Michail a další. Voloďa nám sdělil, že je to prostě jejich koníček, odpočinek a že tam skutečně sedí a pijí téměř každý den, když přeje počasí.

Po plavání už byl doma připraven naložený šašlik ještě ze včerejšího dne, a tak jsme opět hodovali. Před jídlem jsme však ještě museli zajet do Vinohradova zakoupit jízdenky do Kyjeva.

07.08.2007 (Užhorod)

Vzbudili jsme se velmi brzo, protože byla v plánu návštěva oblastního města, Užhorodu. Dole ve vesnici se nám podařilo zastavit poměrně rychle maršrutku a tak jsme již kolem osmé hodiny stáli na autobusovém nádraží v Užhorodu. Chvíli jsme se courali po městě a potom zapadli do útulné městské kavárny na jedno espresso (musím dodat, že na Ukrajině je káva jakéhokoliv druhu velmi, velmi levná. I v lepších kavárnách měst jako Užhorod, Mukačevo, Chust stojí espresso kolem 1,50 – 2,50 hriven, což při současném kurzu není více, než 10 Kč. Ve vesničce, kde jsme bydleli, stála káva dokonce 75 kopějek, což je tak směšně málo, že to nemá ani význam přepočítávat J). Poté jsme se vydali do centra města. Užhorod bylo velmi významné město  v Rakousku-Uhersku, proto je tam spousta památek klasicistní architektury, ba i objekty ještě starší – např. raně barokní katedrální soubor nebo hrad.

Vše jsme si pečlivě prohlédli a vrátili se zpět do města, kde se nám „udělalo žíznivo“ a tak jsme zapadli do nejbližší hospůdky na orosené Chernigivske a poté se odebrali k řece Už , kde se v Lukášovi probudily neočekávané choutky a začal fotit ženu, která se tam koupala. Vzápětí si však uvědomil rizika (strašili jsme se navzájem deportací do gulagu) a přestal J.

Byl už však čas, kdy začínají odjíždět pozdně odpolední maršrutky naším směrem, a tak bylo zapotřebí dostat se k avtovokzalu (autobusovému nádraží). Tam jsme opět narazili naší nezkušeností. Upozorňuji – je třeba rozlišit maršrutky, tvářící se jako autobusové linky a normální autobusy (rozdíl je především ve financích – např. za cestu z Mukačeva do Chustu dáte v autobusu 6 hriven a v maršrutce 10 – 12, pokud se nebudete tvářit jako majetní turisté ze západu.). Na klasický autobus je třeba ve výchozí stanici zakoupit si „kvitok“ (nebo „bilet“, význam je však stejný) přímo v pokladně. Na stanovištích stojí jakési dozory, které cestující usměrňují na jednotlivá nástupiště a hlídají, aby nikdo necestoval bez lístku - řidiči rádi, když se dozory nedívají, posílají cestující za autobusové stanoviště, kde je naberou bez lístku a následně inkasují sumu do vlastní kapsy. To je výhodné pro místní, kteří zaplatí méně, ale nevýhodné pro turisty, kteří jsou téměř bez výjimky „nataženi“. – Proto doporučuji koupit si vždy lístek v pokladně a v maršrutkách se dotázat na cenu do dané stanice a platit předem. Pokud platíte až při výstupu, těžko budete smlouvat cenu a maximálně vás pošlou někam do gulagu…J. Nám se podobná situace stala v právě v Užhorodě, kde jsme se tázali na spoj do Chustu a kdosi na nás potichu šeptl, ať se postavíme u závor výjezdu. Mysleli jsme, že oficiální linka teď nejede a tak jsme domnělou maršrutku očekávali na daném místě u závor.

Zanedlouho přifrčel bílý Sprinter, ze kterého na nás řidič křikl „sedájťe chlopci, sedájťe, já znáju kde…“. Nastoupili jsme a řidič už se rozjížděl, ale přiletěla jakási žena a řidiči nadávala, že nás vzal bez lístku.Tak nám došlo, že sedíme v normální lince, což vypadalo výhodně až do chvíle, kdy po nás chtěl po každém 20 hriven, což je téměř dvojnásobná taxa oproti klasické ceně autobusu. Ale co se dalo dělat…Naopak cesta rychle utíkala, jelikož jsme neustále koukali na mladou krásnou těhotnou ukrajinku v přiléhavých šatech…J

V naší vesničce, Velké Kopani, jsme ještě zašli na pivko do místní hospody a pak rychle k Voloďovi, který nám hned ze dveří vynadal, že chodíme pěšky a děláme mu po vesnici ostudu, že jeho hosté musejí od autobusu po svýchJ. Večer jsme šli brzy spát a nabírali energii na zítřejší výjezd za Oxankou do Kyjeva.

Chust, Veliká a Malá Kopaňa, Mukačevo, Vinohradiv

27.07.2007 (Odjezd)

Na Ukrajinu jsme jeli oba poprvé, a proto jsme pečlivě váhali, který způsob dopravy bude pro nás nejvhodnější. Zpočátku byla řeč i o automobilu, ale nakonec zvítězila zajímavá varianta dopravy – ukrajinským minibusem, který každý týden v pátek vozí domů dělníky z Prahy. Výhodou bylo, že se majitel minibusů znal s kamarádem, u kterého jsme měli bydlet, tedy byla to spolehlivá a efektivní doprava z bodu A do bodu B, bez zbytečných prostojů či komplikovaných přestupů.

Odjezd měl být v 08:00 z Prahy, já měl nastoupit u olomouckého Globusu. A tak jsem daný den okolo desáté hodiny ráno stepoval v blízkosti oranžovozeleného hypermarketu až do chvíle, kdy mi zavolal Lukáš a oznámil mi, že nemusím nikam spěchat, jelikož ten časový údaj 08:00 byl pouze orientační dobou začátku sbírání cestujících ze všech možných koutů Prahy, což ve finále znamenalo to, že jsem v Olomouci čekal až do zhruba půl šesté…J Nicméně od té chvíle již probíhalo vše v klidu (až na zdlouhavé stání na hranicích – šlo o to, že jsme v minibuse byli s Lukášem jako jediní češi, takže bylo potřeba vyčkávat na to, až se vyřeší záležitosti s vízy našich ukrajinských spolucestujících. Čekání na přechodu Bílá Bumbálka – Makov zabralo cca dvě hodiny, na přechodu Vyšné Nemecké – Užgorod zhruba stejnou dobu. Nakonec jsme se kolem půl třetí ráno ocitli konečně na území Ukrajiny.

28.07.2007 (Příjezd, Veliká Kopaňa)

Zhruba v 5:30 ráno jsme dorazili k našemu kamarádovi Voloďovi do Veliké Kopani, což je cca 15 km od Chustu. Den jsme začali vydatnou snídaní, výměnou prvních dolarů v místním obchůdku a zakoupením prvních cigaret J (Marlbora v přepočtu zaa 19 ,- Kč J). Zbytek dopoledne a začátek odpoledne jsme prospali, jelikož v minibusu se toho moc naspat nedalo a poté nás Voloďa vzal na řeku Tisu, kde se místní obyvatelé chodí koupat v parném počasí. Večer byla pro nás nachystána místní specialita – šašlik (maso naložené v kyselém nálevu s cibulí a bobkovým listem, které se následně griluje) a místní domácí víno.

29.07.2007 (Chust) 

V neděli jsme se rozhodli navštívit několik kostelů v okolí. Oblast, ve které jsme pobývali, je spíše blíž maďarským a rumunským hranicím, než ke Slovensku, tedy podobně jako u nás na těšínsku či na jižním Slovensku, je v tomto pohraničí několik vesnic, kde se mluví třeba jen maďarsky (např. město Tjačiv). A tím pádem je zde také množství římskokatolických farností, kde jsou členy zejména maďarsky mluvící obyvatelé. S Lukášem jsme oba fandové do píšťalových varhan, takže jsme se rovněž poohlíželi, zda na nějaký nástroj na Ukrajině nenarazíme…A narazili jsme hned v neděli – ve městě Chust v římskokatolickém kostele. Šlo o nástroj maďarské výroby, ale z budapešťské pobočky známé české továrny Rieger, dnes Rieger-Kloss.

Po příjezdu z Chustu jsme považovali za povinnost navštívit také kostel ve vsi, kde jsme bydleli. Byl to pravoslavný kostel, kde mše trvají skoro dvě a půl hodiny, takže když jsme tam v poledne dorazili, bohoslužba se teprve chýlila ke konci…Místní pop, otec Giorgij, chodil po kostele s kadidlem a když nás zahlédl stát v povzdálí, přišel k nám, a zatímco bábušky poctivě zpívaly, on vytáhl z kapsy jednu dvouhrivnovou a jednu hrivnovou bankovku, vtiskl nám je do ruky, povyprávěl nám cosi o národních patronech, a vrátil se zpět k lidu, aby dosloužil mši…Když bohoslužba skončila, prohlédli jsme si pozorně celý kostel a vtom k nám přišel opět otec Giorgij nesouce v rukou jakýsi obraz s tím, ať se s ním vyfotíme. Co z toho vylezlo, posuďte sami…J

Odpoledne jsme pak strávili hraním stolního tenisu v jedné místní hospůdce a opět koupáním v Tise.

30.07.2007 (Mukačevo)

Rozhodli jsme se také prozkoumat okolní města, takže jsem se v pondělí vydali maršrutným taxi (lidově řečeno „maršrutky“, což jsou menší mikrobusy typu Transit, které pendlují téměř pravidelně mezi většími městy a dá se s nimi za vcelku levný peníz svézt) směr Mukačevo.

Prošli jsme město a vydali se směr hrad, bohužel však začalo solidně pršet a tak jsme těsně pod hradem zapadli do příjemné hospůdky s ještě příjemnější obsluhouJ a seděli tam u x piv a x² cigaret pár hodin, než se déšť umírnil na snesitelnou úroveň. Potom jsme vyšli nahoru na hrad. Na hradě se prováděla jakási rekonstrukce, skoro nikdo tam, možná i kvůli počasí, nebyl a dovnitř do budovy nás nepustili. Takže jsme prošli nádvoří, vyfotili rotu vojáků, kteří tam měli jakési cvičení a pak jsme sešli dolů do města. Původně jsme zamýšleli, že si někde za městem večer rozbalíme stan a zůstaneme do druhého dne, ale počasí nám natolik nepřálo, že jsme potom promoklí uvážili, že se vrátíme k večeru zpět. Neměli jsme už skoro žádnou oficiální místní měnu (záměrně píši oficiální, jelikož skoro všude lze platit i dolary), tedy jsme se rozhodli vyměnit peníze. To byl ale problém, všechny směnárny i banky byly již zavřeny a tak jsme zkusili štěstí v na první pohled útulné hospůdce nedaleko autobusového nádraží.Tam jsme rovnou sdělili, že nemáme hrivny, ale pouze dvacetidolarovku. To se později ukázalo jako zásadní, začátečnická chyba…Žena hned spustila, co nám všechno neuvaří a že nám peníze s radostí promění…Dostali jsme polévku, nejaké pečené maso a zeleninu a naúčtovala si skoro 150 korun za jednoho, což je dost i na české poměry…Proto jsme hospůdku překřtili na „Restauraci U vydřidušky“ a odebrali se na autobusák, kde už stály několik desítek let staré sovětské autobusy a v rohu betonová rampa na opravu automobilů (při pohledu na vozidla hromadné dopravy je to zřejmě užitečná věc J). Také nás začal oblažovat taxikář, kterého jsme chtěli odradit tím, že jsme řekli, že nemáme hrivny. On však začal s tím, že klidně vezme i dolary, eura, forinty, koruny a kdovíco ještě…Naštěstí jel autobus za chvíli a tak jsme měli pokoj. V „naší“ vesnici už čekal na zastávce Voloďa s tím, že byl na pumpě koupit vodku, takže na večer byl program zajištěn J.

31.07.2007 (Vinohradiv)

V deset hodin jsme odjeli navštívit okresní město Vinohradiv, kde jsme ve společnosti našeho kamaráda Voloďi absolvovali exkurzi místními trhy. Dost nás zaujala přítomnost mnoha cikánů ve zdobených, pestrobarevných oděvech. Bylo nám vysvětleno, že jde o pravé, romštinou hovořící  cikány, žijící ve vesnicích u nedalekých rumunských hranic. Také raritou byly všudypřítomné výherní automaty, podivné načančané vysoké přístroje na čtvercovém půdorysu, které se dají využívat ze všech čtyř stran, tj. vždy kolem byla tlupa nějakých individuí, kteří za hlasitého povyku bušili do tlačítek.

Na zmíněném trhu jsme také opět vyměnili dolary za místní tvrdou měnu. Voloďa nás vzal za jeho známým, extrémně obézním vekslákem, který hned, co v našich peněženkách spatřil rub české dvousetkorunové bankovky, upozornil nás na to, že jde o jediné peníze na světě, kde „ruka ruku myje“ J . Po této náročné procházce jsme se rozhodli osvěžit se v místním baru.

Vypili jsme pár piv a zničehonic přišla jedna z obsluhujících servírek s tím, že by byla ráda, kdybychom jí napsali na papírek nějaký český vzkaz a naše adresy. Tak jsme naším škrabopisem napsali v azbuce „na paměť chlopci z čechii“ a připojili kontakt.Samozřejmě bylo vše fotograficky zdokumentováno J.

Po této milé události jsme odjeli zpět do „naší“ vesnice a tam jsme se po obědě opět vzhledem k parnému počasí vydali na Tisu koupat.

Úvod a přípravy k cestě na Ukrajinu

Co bychom o Ukrajině napsali? Mnoho lidí už tam bylo, mnoho lidí má o této zemi svůj vlastní obrázek, někteří tam nebyli nikdy a mají vůči ní většinou negativní předsudky.

Náš dojem je rozhodně pozitivní. Nepopíráme, že Ukrajina je hodně jiná, než naše země, nicméně má také spousty věcí, v nichž je naší republice hodně podobná a mnoho věcí, v nichž nás také daleko předčí. Spousta cestovatelů bere Ukrajinu jako takovou raritu nedaleko od Čech, ale s takovým záměrem jsme my do této republiky nejeli.

Pokud si budete všímat pozorně a bude také zdravě sebekritičtí k vlastní domovině, určitě Vám neunikne podobnost s českým venkovem. Setkal jsem se s několika lidmi, které na Ukrajině pohoršovala drtivá absence klasických WC, kanalizace, vodovodní sítě…Ale je v každé české vesnici zavedena voda, kanalizace, plyn? Pokud bych si vzpomněl na mnohé vesnice v jižních Čechách, kde máme chalupu, musel bych shledat, že jsou na tom ukrajinské vísky podobně.

Mnoho lidí Ukrajinu negativně odsuzuje, aniž by tam vůbec kdy byli. Především kvůli toho, co se o občanech Ukrjainy dozvídají z médií. Naopak lidé na Ukrajině jsou velmi, velmi pohostinní (jak se dočtete v našem cestopisu, nás například odvezl jeden kluk úplně zadarmo nahoru na Sinevirské jezero jen proto, abychom nemuseli čekat na autobus, každou chvíli nás někdo pozval na pivko, s jedním známým šel ukrajinský venkovan 2 km přes celou vesnici jen proto, aby mu ukázal cestu a aby náhodou nezabloudil…). To jsou ušlechtilé vlastnosti, které českým lidem mnohdy chybí.

Mezi cestovateli, kteří na Ukrajině byli, panuje přesvědčení, že je tam, konkrétně v Zakarpatské oblasti, nepředstavitelná bída. Z vlastní zkušenosti můžeme říci, že to není tak úplně pravda. Přímo ze Zakarpatí jezdí více než 70% místních obyvatel pracovat do Čech a domů si tak vozí nemalé peníze jak na místní, tak možná i na naše poměry. Nikdo tam neumírá hlady a žebráků je tam zhruba stejně jako v našich velkých městech. Samozřejmě, pokud se couráte s krosnou na zádech jen po Karpatech a tam vidíte horské kuče lidí, kteří nikdy nebyli dále než ve svém okresním městě, vnucuje to myšlenku o bídě, ale stejná situace je i například v beskydských kopcích. Je třeba sejít dolů do vesnic a měst a bavit se s lidmi o jejich životě. Kde ale opravdu chybí peníze, je veřejný sektor (například my jsme četli zprávu v místních novinách, že v Mukačevu nejsou peníze na benzín pro sanitní vozy (!), které jsou svým technickým stavem stejně dávno po smrti ).

Skutečným problémem na Ukrajině je ale korupce. Podplácí se prostě všude. Když chcete do země přijet, když z ní chcete odjet. Když chcete poslat syna studovat. Když chcete nějaké dokumenty na úřadě. Když potřebujete rychle ošetřit v nemocnici. Když překročíte rychlost a nechcete vysokou pokutu. To je opravdový problém, o kterém všichni ví, ale nikdo ho vesměs neřeší.

O nějakém výjezdu na Ukrajinu jsme začali uvažovat již v únoru, kdy organizátor celého výjezdu Lukáš dostal několik pozvánek od svých ukrajinských podřízených v práci, kde dělá stavbyvedoucího. Mimo jiné, Ukrajinci žijící v Čechách jsou vždy velice potěšeni, když se zmíníte o tom, že byste se chtěli do jejich domoviny podívat. Ukrajina není zrovna na první pohled přitažlivou turistickou destinací, tím lépe však pro všechny, co se tam vydají, jelikož si místní podnikatelé ještě nezvykli "odrbávat" turisty (i když pár případů jsme také zaznamenali - viz deník).Vážně jsme však začali o výjezdu hovořit někdy v červnu, to jsme také dostali oficiální pozvání od Voloďi, to je sympatický Ukrajinec, který již deset let pracuje v ČR (a jde to poznat na jeho znalostech češtiny - perfektně rozumí a mluví). Odjezd se však několikrát odkládal, především kvůli Lukášovým záležitostem v práci, kde se zrovna dokončovala stavba, a tak bylo kolem všeho spoustu lítání a vyřizování.

Nicméně vše dopadlo tak, že 26.07.2007 jsme měli odjíždět. Jako dopravu jsme zvolili neoficiální ukrajinskou minibusovou linku zajišťovanou dvěma dodávkovými mercedesy s vozíkem.

Je sice poměrně dražší (60 USD / os.), ale spolehlivě a rychle se dostanete přes všechny hranice, nemusíte mít žádné vedlejší výdaje na úplatky a ukrajinští celníci vás nikde neprohledávají. Tento způsob dopravy nám domluvil Voloďa, majitelem minibusů je totiž kluk z vedlejší ukrajinské vísky, se kterým už jezdí do Prahy několik let. Každopádně tento způsob dopravy vřele doporučujeme všem, kteří by se chtěli na Ukrajinu vydat poprvé a nechtějí riskovat čas a peníze, dokud si všechno neosahají.

Dny před odjezdem jsem trávil na internetu zjišťováním informací o této zemi od lidí, kteří tam již byli (a zpětně mohu říct, že spousty informací na různých stránkách o cestování po Zakarpatské Ukrajině jsou solidně zkreslené a zavádějící - většinou tyto stránky píší lidé, kteří s půltunovými krosnami neklesnou při svém cestování pod 800 m.n.m, vůbec nenavštíví větší město a pak produkují žabí úsudky.).