27.07.2007 (Odjezd)
Na Ukrajinu jsme jeli oba poprvé, a proto jsme pečlivě
váhali, který způsob dopravy bude pro nás nejvhodnější. Zpočátku byla řeč i o
automobilu, ale nakonec zvítězila zajímavá varianta dopravy – ukrajinským
minibusem, který každý týden v pátek vozí domů dělníky z Prahy.
Výhodou bylo, že se majitel minibusů znal s kamarádem, u kterého jsme měli
bydlet, tedy byla to spolehlivá a efektivní doprava z bodu A do bodu B,
bez zbytečných prostojů či komplikovaných přestupů.
Odjezd měl být v 08:00 z Prahy, já měl nastoupit u
olomouckého Globusu. A tak jsem daný den okolo desáté hodiny ráno stepoval v blízkosti
oranžovozeleného hypermarketu až do chvíle, kdy mi zavolal Lukáš a oznámil mi,
že nemusím nikam spěchat, jelikož ten časový údaj 08:00 byl pouze orientační
dobou začátku sbírání cestujících ze všech možných koutů Prahy, což ve finále
znamenalo to, že jsem v Olomouci čekal až do zhruba půl šesté…J Nicméně od té chvíle již probíhalo vše v klidu (až na
zdlouhavé stání na hranicích – šlo o to, že jsme v minibuse byli
s Lukášem jako jediní češi, takže bylo potřeba vyčkávat na to, až se
vyřeší záležitosti s vízy našich ukrajinských spolucestujících. Čekání na
přechodu Bílá Bumbálka – Makov zabralo cca dvě hodiny, na přechodu Vyšné
Nemecké – Užgorod zhruba stejnou dobu. Nakonec jsme se kolem půl třetí ráno
ocitli konečně na území Ukrajiny.
28.07.2007 (Příjezd, Veliká Kopaňa)
Zhruba v 5:30 ráno jsme dorazili k našemu
kamarádovi Voloďovi do Veliké Kopani, což je cca 15 km od Chustu. Den jsme
začali vydatnou snídaní, výměnou prvních dolarů v místním obchůdku a
zakoupením prvních cigaret J (Marlbora v přepočtu zaa 19 ,- Kč J).
Zbytek dopoledne a začátek odpoledne jsme prospali, jelikož v minibusu se
toho moc naspat nedalo a poté nás Voloďa vzal na řeku Tisu, kde se místní
obyvatelé chodí koupat v parném počasí. Večer byla pro nás nachystána
místní specialita – šašlik (maso naložené v kyselém nálevu s cibulí a
bobkovým listem, které se následně griluje) a místní domácí víno.
29.07.2007 (Chust)
V neděli jsme se rozhodli navštívit několik kostelů
v okolí. Oblast, ve které jsme pobývali, je spíše blíž maďarským a
rumunským hranicím, než ke Slovensku, tedy podobně jako u nás na těšínsku či na
jižním Slovensku, je v tomto pohraničí několik vesnic, kde se mluví třeba
jen maďarsky (např. město Tjačiv). A tím pádem je zde také množství
římskokatolických farností, kde jsou členy zejména maďarsky mluvící obyvatelé.
S Lukášem jsme oba fandové do píšťalových varhan, takže jsme se rovněž
poohlíželi, zda na nějaký nástroj na Ukrajině nenarazíme…A narazili jsme hned
v neděli – ve městě Chust v římskokatolickém kostele. Šlo o nástroj
maďarské výroby, ale z budapešťské pobočky známé české továrny Rieger,
dnes Rieger-Kloss.
Po příjezdu z Chustu jsme považovali za povinnost
navštívit také kostel ve vsi, kde jsme bydleli. Byl to pravoslavný kostel, kde
mše trvají skoro dvě a půl hodiny, takže když jsme tam v poledne dorazili,
bohoslužba se teprve chýlila ke konci…Místní pop, otec Giorgij, chodil po
kostele s kadidlem a když nás zahlédl stát v povzdálí, přišel
k nám, a zatímco bábušky poctivě zpívaly, on vytáhl z kapsy jednu
dvouhrivnovou a jednu hrivnovou bankovku, vtiskl nám je do ruky, povyprávěl nám
cosi o národních patronech, a vrátil se zpět k lidu, aby dosloužil
mši…Když bohoslužba skončila, prohlédli jsme si pozorně celý kostel a vtom
k nám přišel opět otec Giorgij nesouce v rukou jakýsi obraz s tím,
ať se s ním vyfotíme. Co z toho vylezlo, posuďte sami…J
Odpoledne jsme pak strávili hraním stolního tenisu
v jedné místní hospůdce a opět koupáním v Tise.
30.07.2007 (Mukačevo)
Rozhodli jsme se také prozkoumat okolní města, takže jsem se
v pondělí vydali maršrutným taxi (lidově řečeno „maršrutky“, což jsou
menší mikrobusy typu Transit, které pendlují téměř pravidelně mezi většími
městy a dá se s nimi za vcelku levný peníz svézt) směr Mukačevo.
Prošli jsme město a vydali se směr hrad, bohužel však začalo
solidně pršet a tak jsme těsně pod hradem zapadli do příjemné hospůdky
s ještě příjemnější obsluhouJ a seděli tam u x piv a x² cigaret pár hodin, než se
déšť umírnil na snesitelnou úroveň. Potom jsme vyšli nahoru na hrad. Na hradě
se prováděla jakási rekonstrukce, skoro nikdo tam, možná i kvůli počasí, nebyl
a dovnitř do budovy nás nepustili. Takže jsme prošli nádvoří, vyfotili rotu
vojáků, kteří tam měli jakési cvičení a pak jsme sešli dolů do města. Původně
jsme zamýšleli, že si někde za městem večer rozbalíme stan a zůstaneme do druhého
dne, ale počasí nám natolik nepřálo, že jsme potom promoklí uvážili, že se
vrátíme k večeru zpět. Neměli jsme už skoro žádnou oficiální místní měnu
(záměrně píši oficiální, jelikož skoro všude lze platit i dolary), tedy jsme se
rozhodli vyměnit peníze. To byl ale problém, všechny směnárny i banky byly již
zavřeny a tak jsme zkusili štěstí v na první pohled útulné hospůdce
nedaleko autobusového nádraží.Tam jsme rovnou sdělili, že nemáme hrivny, ale
pouze dvacetidolarovku. To se později ukázalo jako zásadní, začátečnická
chyba…Žena hned spustila, co nám všechno neuvaří a že nám peníze s radostí
promění…Dostali jsme polévku, nejaké pečené maso a zeleninu a naúčtovala si
skoro 150 korun za jednoho, což je dost i na české poměry…Proto jsme hospůdku
překřtili na „Restauraci U vydřidušky“ a odebrali se na autobusák, kde už stály
několik desítek let staré sovětské autobusy a v rohu betonová rampa na opravu
automobilů (při pohledu na vozidla hromadné dopravy je to zřejmě užitečná věc J).
Také nás začal oblažovat taxikář, kterého jsme chtěli odradit tím, že jsme
řekli, že nemáme hrivny. On však začal s tím, že klidně vezme i dolary,
eura, forinty, koruny a kdovíco ještě…Naštěstí jel autobus za chvíli a tak jsme
měli pokoj. V „naší“ vesnici už čekal na zastávce Voloďa s tím, že
byl na pumpě koupit vodku, takže na večer byl program zajištěn J.
31.07.2007 (Vinohradiv)
V deset hodin jsme odjeli navštívit okresní město
Vinohradiv, kde jsme ve společnosti našeho kamaráda Voloďi absolvovali exkurzi
místními trhy. Dost nás zaujala přítomnost mnoha cikánů ve zdobených,
pestrobarevných oděvech. Bylo nám vysvětleno, že jde o pravé, romštinou
hovořící cikány, žijící ve vesnicích u
nedalekých rumunských hranic. Také raritou byly všudypřítomné výherní automaty,
podivné načančané vysoké přístroje na čtvercovém půdorysu, které se dají
využívat ze všech čtyř stran, tj. vždy kolem byla tlupa nějakých individuí,
kteří za hlasitého povyku bušili do tlačítek.
Na zmíněném trhu jsme také opět vyměnili dolary za místní
tvrdou měnu. Voloďa nás vzal za jeho známým, extrémně obézním vekslákem, který
hned, co v našich peněženkách spatřil rub české dvousetkorunové bankovky,
upozornil nás na to, že jde o jediné peníze na světě, kde „ruka ruku myje“ J
. Po této náročné procházce jsme se rozhodli osvěžit se v místním baru.
Vypili jsme pár piv a zničehonic přišla jedna
z obsluhujících servírek s tím, že by byla ráda, kdybychom jí napsali
na papírek nějaký český vzkaz a naše adresy. Tak jsme naším škrabopisem napsali
v azbuce „na paměť chlopci z čechii“ a připojili kontakt.Samozřejmě
bylo vše fotograficky zdokumentováno J.
Po této milé události jsme odjeli zpět do „naší“ vesnice a tam jsme se
po obědě opět vzhledem k parnému počasí vydali na Tisu koupat.
Žádné komentáře:
Okomentovat