01.08.2007 (Jezero Siněvir)
Po zevlování ve vinohradském a chustském okresu jsme se rozhodli
trochu prozkoumat místní pohoří. Již v minibusu z Čech jsme dostali
od milé blonďaté spolucestující tip na návštěvu jezera Sinevir. Mělo jít o
horské jezero v cca 900 m.n.m. s nádhernou okolní přírodou. Proto jsme si zabalili věci na dva dny a vydali se směr
Chust, odkud jezdí maršrutky přímo do této oblasti. Odjezd byl bez problémů (až
na extrémně rozhrkanou maršrutku, která své „kvality“ ještě více zdůraznila na
kamenitých horských cestáchJ) a tak jsme se zanedlohou ocitli ve vesnici Sinevir,
odkud nám však zbývalo ještě cca 7 km cesty směrem do hor, kde se jezero mělo
nacházet. Naštěstí si nás v maršrutném taxi všiml jeden sympatický kluk,
který hned, co jsme vystoupil, se nás zeptal, zda jsme češi a pochlubil se nám,
že právě jede z Prahy, kde pracuje. Nabídnul nám, že nás jeho kamarád
zaveze až nahoru pod jezero. To jsme s radostí přijali. Kupodivu za cestu
vůbec nic nechtěl, popřál nám příjemné zážitky a rozloučil se s námi.
Ukázkový příklad v úvodu zmíněné místní pohostinnosti. Tedy jsme se vydali nahoru k jezeru. Okolo cesty byl
nádherný potok a množství pramenů s pitnou pramenitou vodou. Rozhodli jsme
se, že budeme „společensky uvědomělí cestovatelé“ a tak jsme nedopalky od
cigaret a podobné všední odpadky házeli poctivě do prázdné krabičky od Chesterfieldek.
Na vrcholu jsme byli zanedlouho, obešli si jezero, pořídili
x snímků a na vyhrazeném plácku v klidu poobědvali. Znenadání na nás začal
pokřikovat od vedlejších laviček jakýsi muž s tím, zda náhodou nejsme
češi. Přisvědčili jsme že ano, a to byl konec…J Hned jsme byli pozváni
k jejich stolu, bylo nám nalito pivo a abychom tam neseděli tak trapně,
nesměle jsme připomněli, že máme v batohu butelku horilky (láhev vodky).
Zanedlouho byla prázdná a my se společně ve veselé náladě fotografovali. Ale co
víc, seznámili jsme se s sličnou neteří daného muže, s Oxanou
z Kyjeva. Vyměnili jsme si čísla a adresy, s tím, že se ozveme,
kdybychom měli do Kyjeva namířeno. Byli už jsme dost unaveni díky té vodce a
pivu a proto jsme se odebrali směrem dolů do vsi, kde jsme se kousek od brány
natáhli na karimatky a usnuli zdravým spánkem opilce. Probudil nás asi po
hodince studený vítr a kolem procházející dva češi s batohy. Chvíli jsme
si povídali, pak jsme se sbalili a vyrazili dolů do vesnice. Po cestě jsme
potkali několik krav, které šly poslušně dolů do vsi a spolu s nimi
legrační bílý pes s černým okem. Cesta trvala poměrně dlouho, do vesnice
jsme dorazili až k večeru a rovnou zapadli do dřevěné útulné hospůdky a
dali si boršč a šašlik. Bohužel když jsme vyšli z hostince ven, byla už
solidní tma a my nevěděli, kde budeme spát. Rozhodli jsme se, že projdeme celou
vesnicí až na konec a tam rozbalíme stan. Ale problém byl, že celá vesnice měla
několik kilometrů a my pořád šli, šli a šli, až nám vytekli nervy a vlezli jsme
do nejbližší opuštěné zahrady bez plotu, tam rozprostřeli karimatky a usnuli.
02.08.2007 (Cesta z jezera "domů" - Mižhirje, Chust, Veliká Kopaňa)
Brzy ráno jsme se probudili provlhlí rosou a vylezli zpět na
silnici. Tam už čekalo několik lidí na maršrutku. Nenápadně jsme prošli kolem a
pokračovali směrem do centra vesnice. Tam jsme zastavili maršrutku do Mižhirje,
což je větší město, odkud není problém dostat se do „naší“ vesnice, směrem na
Chust. V Mižhirje se setkáváme náhodou se Sašou, Ukrajincem, který již
několik let pracuje poblíž Prahy v továrně na hořčice a kečupy. Že už je
v Čechách delší dobu, je znát, mluví obstojně česky. Naši debatu přeruší
několik mužů, kteří shánějí lidi pro trasu směrem na Chust, aby naplnili
maršrutku. Hlásíme se k nim, ale nakonec celý plán změní taxikář, který
nám nabídne na obvyklé sazby zajímavou cenu 20 hriven za osobu. Sedáme do auta
a jedeme do Chustu. V Chustu se setkáváme se skupinkou militaristicky
oblečených Čechů jedoucích do Užhorodu. Zanedlouho jsme už byli „doma“ a zbytek
dne jsme strávili opět u řeky Tisy.
03.08.2007 (Veliká Kopaňa)
Nic zajímavého se neudalo…Bylo příjemné počasí, takže
dopoledne jsme byli u řeky sbírat kameny, kterými pak Voloďa obkládal plot (viz
foto) a odpoledne jsme se zase koupali. Večer nás pak pozval k sobě domů Vasilek (člověk, který
rovněž pracuje v Praze, Voloďův kamarád) a tam se pilo a pilo…J
04.08.2007 (Fotbal Vinohradiv)
Dnes nás čekala návštěva fotbalového zápasu Vinohradiv vs.
V.Kopania. O této události se mluvilo již dlouho, jelikož šlo o finálové utkání
mezi týmem vesnice a okresního města. Ještě před začátkem jsme se jeli na nádraží informovat na
lístky do Kyjeva, jelikož ty je nutno kupovat vždy asi 2-3 dny předem – spousta
lidí jezdí do kyjevské oblasti pracovat, a tak jsou vlaky nacpané do posledního
místa. Ráno Voloďa ještě zatelefonoval naší známe ze Sineviru, Oxance, a zeptal
se jí, zda by nebyla tak hodná a neprovedla nás po Kyjevě. Oxanka ochotně
souhlasila i s tím, že u ní můžeme klidně bydlet. To nám ulehčilo spoustu
zařizování.
Po návratu z nádraží jsme již šli na fotbalový stadion
na očekávaný zápas. Dohrávalo se ještě utkání nějakých jiných týmů, proto jsme
čekání zkrátili v nedaleké hospůdce u piva a vodky (tímto varuji před pitím panáků v hospodách, které
neznáte. Od našich hostitelů jsem se dozvěděl, že se na Ukrajině ve velkém
obchoduje s nekvalitním pančovaným alkoholem, a tak se může stát, že
vypijete kdovíjaký patok, který se vydává za Nemiroff nebo Medoff vodku…Mně
osobně po tomto občerstvení dva dny bolelo břicho). Jinak zápas samotný
probíhal velmi dramaticky – první poločas byl vyrovnáný - 1:1, ve druhém pak
začal vyhrávat tým protivníků a výsledek se ustálil na skóre 1:5. Škoda.
05.08.2007 (Veliká Kopaňa - otrava alkoholem)
V neděli šel Lukáš do kostela na pravoslavnou mši, já
vzhledem k tomu, že tam nebyly varhany, šel raději s Voloďou na
procházku k místnímu hřbitovu. Zaujaly mě tam cikánské hroby, které
patřily k nejhonosnějším a nejudržovanějším na celém hřbitově. Dokonce u
každého hrobu byl stolek s lavičkou, kde se celá romská rodina sejde
například v den nebožtíkových narozenin a společně všichni pijí, jedí a vzpomínají.
Na odpoledne bylo naplánováno grilování šašliku a chytání
ryb v Tise, plány však zhatila neočekávaná událost. Šli jsme
s Lukášem dál proti proudu řeky, abychom se následně nechali odnést do
míst, kde již Voloďa rybařil. Nedaleko jsme však viděli stát několik aut, mezi
nimi i obrovskou audinu s pražskou SPZ. Z legrace jsem na lidi sedící
opodál křikl „zkurvení pražáci“, jelikož jsem dobře věděl, že jde o Ukrajince a
že je to spíš pobaví, než urazí. Ale to jsem neměl dělat…Byli jsme pozváni ke
stolu a bylo nám naléváno do velkých kelímků, které silně přesahovaly míru
klasické „půlky“. Dozvěděli jsme se, že dotyčný s pražskou SPZ se jmenuje
Michail a podle toho co říkal, se živí něčím pochybným. Nicméně tempo pití bylo
tak rychlé, že zanedlouho jsme o sobě vůbec nevěděli a pamatujeme si jen
útržky...
Ani nevíme jak, ale dostali jsme se zpět k Voloďovi,
padli tam na lehátko a usnuli tvrdým spánkem…Probudili jsme se až po několika
hodinách a Lukáš započal válku v bahně malého ramena řeky…Nejdříve jsem
ztratil botu a nakonec náramek z ruky a oba jsme měli plavky plné písku a
bláta…Prostě ostuda…Doma jsme raději ihned usnuli…
06.08.2007 (Veliká Kopaňa - kocovina)
Po včerejším extempore jsme se raději hned ráno vytratili
z domu na malý výlet. Šli jsme do vedlejší vesnice, Malé Kopanji, a
vrátili se až na oběd. Po jídle jsme šli zase na opačnou stranu dědiny a přišli
akorát k odjezdu ke koupání u řeky. K našemu údivu tam opět
seděli naši „známí“ ze včerejšího setkání – Paša, Michail a další. Voloďa nám
sdělil, že je to prostě jejich koníček, odpočinek a že tam skutečně sedí a pijí
téměř každý den, když přeje počasí.
Po plavání už byl doma připraven naložený šašlik ještě ze
včerejšího dne, a tak jsme opět hodovali. Před jídlem jsme však ještě museli
zajet do Vinohradova zakoupit jízdenky do Kyjeva.
07.08.2007 (Užhorod)
Vzbudili jsme se velmi brzo, protože byla v plánu
návštěva oblastního města, Užhorodu. Dole ve vesnici se nám podařilo zastavit poměrně rychle
maršrutku a tak jsme již kolem osmé hodiny stáli na autobusovém nádraží
v Užhorodu. Chvíli jsme se courali po městě a potom zapadli do útulné
městské kavárny na jedno espresso (musím dodat, že na Ukrajině je káva jakéhokoliv druhu
velmi, velmi levná. I v lepších kavárnách měst jako Užhorod, Mukačevo,
Chust stojí espresso kolem 1,50 – 2,50 hriven, což při současném kurzu není více,
než 10 Kč. Ve vesničce, kde jsme bydleli, stála káva dokonce 75 kopějek, což je
tak směšně málo, že to nemá ani význam přepočítávat J). Poté jsme se vydali do centra města. Užhorod bylo velmi
významné město v Rakousku-Uhersku,
proto je tam spousta památek klasicistní architektury, ba i objekty ještě
starší – např. raně barokní katedrální soubor nebo hrad.
Vše jsme si pečlivě prohlédli a vrátili se zpět do města,
kde se nám „udělalo žíznivo“ a tak jsme zapadli do nejbližší hospůdky na
orosené Chernigivske a poté se odebrali k řece Už , kde se v Lukášovi
probudily neočekávané choutky a začal fotit ženu, která se tam koupala. Vzápětí si však uvědomil rizika (strašili jsme se navzájem
deportací do gulagu) a přestal J.
Byl už však čas, kdy začínají odjíždět pozdně odpolední
maršrutky naším směrem, a tak bylo zapotřebí dostat se k avtovokzalu
(autobusovému nádraží). Tam jsme opět narazili naší nezkušeností. Upozorňuji –
je třeba rozlišit maršrutky, tvářící se jako autobusové linky a normální autobusy
(rozdíl je především ve financích – např. za cestu z Mukačeva do Chustu
dáte v autobusu 6 hriven a v maršrutce 10 – 12, pokud se nebudete
tvářit jako majetní turisté ze západu.). Na klasický autobus je třeba ve
výchozí stanici zakoupit si „kvitok“ (nebo „bilet“, význam je však stejný)
přímo v pokladně. Na stanovištích stojí jakési dozory, které cestující
usměrňují na jednotlivá nástupiště a hlídají, aby nikdo necestoval bez lístku -
řidiči rádi, když se dozory nedívají, posílají cestující za autobusové stanoviště,
kde je naberou bez lístku a následně inkasují sumu do vlastní kapsy. To je
výhodné pro místní, kteří zaplatí méně, ale nevýhodné pro turisty, kteří jsou
téměř bez výjimky „nataženi“. – Proto doporučuji koupit si vždy lístek
v pokladně a v maršrutkách se dotázat na cenu do dané stanice a
platit předem. Pokud platíte až při výstupu, těžko budete smlouvat cenu a
maximálně vás pošlou někam do gulagu…J. Nám se podobná
situace stala v právě v Užhorodě, kde jsme se tázali na spoj do
Chustu a kdosi na nás potichu šeptl, ať se postavíme u závor výjezdu. Mysleli
jsme, že oficiální linka teď nejede a tak jsme domnělou maršrutku očekávali na
daném místě u závor.
Zanedlouho přifrčel bílý Sprinter, ze kterého na nás řidič
křikl „sedájťe chlopci, sedájťe, já znáju kde…“. Nastoupili jsme a řidič už se
rozjížděl, ale přiletěla jakási žena a řidiči nadávala, že nás vzal bez
lístku.Tak nám došlo, že sedíme v normální lince, což vypadalo výhodně až
do chvíle, kdy po nás chtěl po každém 20 hriven, což je téměř dvojnásobná taxa
oproti klasické ceně autobusu. Ale co se dalo dělat…Naopak cesta rychle
utíkala, jelikož jsme neustále koukali na mladou krásnou těhotnou ukrajinku
v přiléhavých šatech…J
V naší vesničce, Velké Kopani, jsme ještě zašli na
pivko do místní hospody a pak rychle k Voloďovi, který nám hned ze dveří
vynadal, že chodíme pěšky a děláme mu po vesnici ostudu, že jeho hosté musejí
od autobusu po svýchJ. Večer jsme šli brzy spát a nabírali energii na zítřejší
výjezd za Oxankou do Kyjeva.
Žádné komentáře:
Okomentovat