08.08.2007 (Mukačevo, odjezd směr Kyjev)
Ráno jsme brzo vstali. Odjezd vlaku byl sice až kolem čtvrté
odpoledne z Mukačeva, ale bylo třeba si ještě sbalit pár věcí. Já dostal
přes noc nějakou nemoc z ozáření, a tak mi bylo celé dopoledne mdlo, až to
vypadalo, že celá cesta budou jedna velká muka. Ale nadopoval jsem se prášky, nejedl se a odpoledne ve vlaku
bylo již vše v pořádku. Dole ve vesnici jsme si zastavili maršrutku, kterou řídila
postarší, leč velmi energická žena. Spolehlivě nás odvezla až na nádraží, kde jsme však měli
ještě asi hodinu a půl času a tak si Lukáš běžel koupit žabky a já okukoval
okolí nádraží. Na nástupiště jsme přišli akorát když měl vlak přijíždět. Hodně
nás zaujali (a také docela vyděsili) policisté hlídající nástupiště
s kalašnikovy přes rameno. Vlak byl plně obsazen, vzhledem k tomu, že
spousta lidí, co nechtějí pracovat v ČR, jezdí za prací do kyjevské
oblasti, jak jsem již zmínil. Vlaky mají zajímavé rozmístění lehátek. Pokud si představíte
klasický lehátkový vůz se čtyřmi lehátky v kupé, odmyslete si dveře a
stěny do chodbičky a u oken v chodbičce si představte ještě dvě lehátka
nad sebou, tj šest lehátek v jakémsi pomyslném oddílu.
Sovětští soudruzi však tento „revoluční způsob cestování“
poněkud nedomysleli, neboť se dá otevřít snad jen každé druhé okno a to jen na
jedné straně, takže ve vlaku je buď nedýchatelně, nebo Vám nedovolí usnout
nesnesitelné vedro. Navíc pokud se Vaši spolucestující rozhodnou ustlat si hned
po výjezdu vlaku např. ve čtyři hodiny odpoledne, vzhledem k tomu, že
spodní lůžko slouží v neustlaném stavu také jako sedadlo, jste vyřízen a
můžete si buď jít sednout do jídelního vozu, nebo jít kouřit na chodbičku. My
jsme tyto dvě varianty úspěšně kombinovali J. Buďme rádi, že SSSR
nestihl aplikovat tento druh vagónů i u nás. V noci Lukáš dokonce tvrdil,
že viděl lézt z mezer mezi stěnami několik švábů, docela jsem tomu i
věřil.
09.08.2007 (Kyjev)
Každopádně, po 14 hodinách jízdy jsme dorazili do Kyjeva. Ráno nás
probral pohled na velmi pohlednou mladičkou průvodčí, kterou však vzápětí začal
„oblbovat“ jeden obzvláště nechutný mladý muž s předsazenou bradou a plešatou
hlavou…Na nádraží už čekala Oxanka s tím, že pojedeme ihned
k ní. Zezačátku to vypadalo na silnou komunikační bariéru, jelikož
kyjevská oblast není oblast zakarpatská a s češtinou zde nepořídíte ani
náhodou.Tady se mluví skoro všude rusky. Tedy jsme začali komolit první věty
(Oxanka tvrdila, že umí i německy, ale i němčinu jsme po pár větách vzdali,
jelikož nerozuměla vůbec nic). Metrem jsme dojeli na stanici Nivky a odtud
autobusem směr vesnice Ozera, kde Oxana žila. Naše průvodkyně nás sice
přesvědčovala, ať zbytek dne odpočíváme, ale vzhledem k tomu, že bylo
devět ráno, jsme si vymodlili opětovný výjezd do města a prohlídku
pamětihodností – hlavního náměstí, oblouku přátelství, čili „arkadu družby“ J
a fotbalového stadionu Dynamo Kyiv J. Cestou k metru
jsme se ještě zastavili v knihkupectví a koupili Oxaně dva rusko-české
slovníky, jelikož ruštinu ovládala perfektně a byla to jediná možnost, jak se
s ní v bezvýchodných situacích dorozumět. J
10.08.2007 (Kyjev)
Náš druhý den v Kyjevě jsme začali úmornou dopravní
zácpou na hlavním tahu do Kyjeva ze směru od letiště. Čekali jsme tam snad půl
hodiny a někteří řidiči dokonce přejeli na krajnici do protisměru a jeli směle
kupředu – proslulé ukrajinské ignorování dopravních předpisů J. Hned v Kyjevě nás zaujalo ohromné množství různých
svateb, napočítali jsme jich snad dvacet během pár hodin. Odebrali jsme se však
směr kyjevsko – pečeňská lávra, což je klášterní soubor tyčící se nad městem.
Vůbec vás doslova praští do očí množství pozlacených kupolí a bání, které jsou
při pohledu na město opravdu nepřehlédnutelné.
Uvnitř jsme dokonce potkali český pár, který ač se snažil
maskovat místními oděvy, byl odhalen díky jejich sandálkům alá Hudy sport,
které na Ukrajině nosí jen Češi :-) (proto jsme se my maskovali žabkami, které zase nosí
v létě většina UkrajinyJ.). Ze zmíněného klášterního souboru jsme se vydali do
sofijského souboru, kde nás zaujal místní lidový umělec - kobzar - se zajímavými vlasy.
Poté jsme se odebrali na majdan nezaležnosti (?), kde jsme skočili do metra a
jeli domů. Cestou jsme však ještě koupili několik pohlednic, které jsme večer
psali (a hádali se s Oxanou, která tvrdila, že na pohledech musí být
„obratny adres“, jakási zpáteční adresa. Na poště po nás však nic takového
nechtěli a tak Oxana zčervenala a musela přiznat, že se mýlila).
11.08.2007 (Kyjev)
Třetí den v Kyjevě začal na hlavní kyjevské poště,
jelikož bylo třeba poslat pohlednice nedočkavým babičkám a dědům domů. Čekala nás prohlídka dalšího souboru, a sice Michailského.
Uvnitř byl přísný zákaz fotografování a podivná pravidla pro oblékání mužů a
žen (muži dlouhé kalhoty, ženy šátek a dlouhou sukni.) – upřímně řečeno tyto
regule moc nechápu, nevím, zda mají nějaké logické opodstatnění v Bibli,
každopádně jsme se podívali dovnitř, kde byly nádherné pestrobarevné nástěnné
malby v byzantském stylu.
Venku stála socha Krista, u které, když jsme k ní
přišli, nestoudně pózovaly a fotografovaly se kyjevské puberťačky. Od souboru
vedla dolů do města lanovka podobná té na Petříně či v Karlových Varech.
Použili jsme jí tedy a objevili se na břehu Dněpru. Chvíli jsme se jen tak
procházeli a poté odjeli metrem na jídlo. Ke stravování jsme použili jednu
z provozoven ukrajinského podniku „Švydko“ – jakási východní verze
McDonaldu s jídlem srovnatelné kvality a dle mého i mírně vyššími cenami. Poté jsme šli přes již zmíněný Chreščatyk na metro.
Zajímavostí je, že přes víkend je celý Chreščatyk uzavřený pro motorová
vozidla, takže patří jen pěším. Zajímavá inspirace pro Václavské náměstí… Program jsme však mírně změnili u stanice metra. Již dva dny
jsme plánovali koupit Oxaně a její matce nějakou z pěkných kytic, které se po
ulicích prodávaly. Oxanu jsme tedy zdvořile poslali domů s tím, že
přijedeme pozdějším autobusem. V tu chvíli si o nás musela myslet, že
jdeme bud shánět drogy, nebo lehké holky, jelikož ona nám ukázala vše, co jsme v Kyjevě
chtěli vidět.
Zajeli jsme zpět do centra, kde jsme na nádraží potkali asi
dvacet Čechů, kteří v Kyjevě přestupovali na zpáteční cestě z Kavkazu
a v podchodu do metra jsme koupil dvě nádherné kytice, které budily
v metru docela rozruch, protože dva kluci s dvěma stejnými kyticemi
se asi nevidí každý denJ.
Na přestupní stanici na autobus jsme ještě stačili stáhnout
pivko a zdvořile odmítnout prodavačku, která nám začala vnucovat svou dceru,
jelikož si při pohledu na nás myslela, že jsme západní turisté hledající si
nevěstuJ. Za necelou hodinku jsme už však stáli u Oxanky doma a
slavnostně předali kytice. Večer už jsme si jen povídali, udělali několik fotek a šli
spát.
12.08.2007 (Kyjev)
Dnes nás čekal odjezd…Vlak vyjížděl z hlavního nádraží
kolem 14. hodiny, nicméně ještě jsme se prošli po městě a já se musel na chvíli
od skupiny oddělit, jelikož došly tabákové výrobky…J
Na fotografiích uvidíte také moderní přístavbu u staré haly
nádraží (kam se hrabe Praha…Ale Metrostav začal s rekonstrukcí, tak uvidíme
jak to odpadneJ)…
Zaujalo nás, kolik různých vlaků přes Kyjev projíždí.Je to
údajně důležitý železniční uzel mezi východem a západem, podobně jako Moskva.
Jen za dobu našeho čekání tam projely vlaky do Moskvy, Kišiněva, Varny,
Budapešti nebo jihobulharského Burgasu. Zanedlouho přijel náš rychlík Zakarpattja, srdečně jsme se
rozloučili s Oxankou a odjeli…Cesta byla mírně úmornější, než předtím, jelikož bylo
podstatně větší teplo a také jsme vyjížděli o dvě a půl hodiny dříve, což
znamenalo, že jsme šli později spát. Čas jsme krátili v jídelním voze (kde
bylo bezvadné pivko přímo z mrazáku) a v kuřáckých oddílech.
V noci mě probudil nějaký hluk, bylo to, když jsme
kolem jedné hodiny v noci zastavili ve Lvově. To bylo dobré znamení, i
když Lvov je od Mukačeva docela dost daleko, přece jen jsou to sousední
oblasti.
13.08.2007 (Mukačevo)
Každopádně kolem pěti hodin ráno jsme dojeli do Mukačeva,
kde bylo i na takovou brzkou ranní hodinu na nádraží docela rušno. Všude stály
maršrutky, spousta taxíků, bábušky se zbožím…S odjezdem vlaku se však atmosféra
ihned uklidnila. My jsme se vydali na autobusové nádraží, což je cca 1km od
nádraží vlakového. Voloďa nás už před odjezdem do Kyjeva upozornil, že
maršrutky jezdí nejčastěji brzy ráno a pozdě odpoledne, tj. v časech, kdy
se lidé vracejí z práce. To bylo naše štěstí, bylo před šestou ráno a po
příchodu na avtovokzal tam akorát stála linka do Rachivu, což bylo naším
směrem.
Stihnul jsem ještě zakoupit blok (karton) ukrajinských
cigaretJ,
jako suvenýr domů…Opravdu dobrá cena, karton za 60 Kč J. Za hodinku jsme
dorazili do V.Kopanji. Rozhodlo se, že nebudeme po ránu obtěžovat Voloďu
s tím, aby pro nás přijel dolů do vsi a tak jsme se vydali pěšky nahoru.
Cestou kolem obchůdku od Michajla jsme si dali pivo a sdělili místním zážitky z Kyjeva.
Pro některé místní byl náš výjezd docela raritou – jen málokdo ze Zakarpatské
oblasti v Kyjevě kdy byl.A není divu – pokud tam nejedete za prací, není
proč tam jet. Je tam ve srovnání s cenami v Zakarpatí dost draho a
jak jsem již zmínil, většina lidí ze zmíněné oblasti jezdí za prací do Čech a
na nějaké výlety po krásách vlasti tak vůbec není čas…Dopoledne i odpoledne jsme trávili posledními procházkami po
okolí, odpoledne jsme pak převážně hráli stolní tenis s místními kluky.
Večer se opékal „závěrečný“ šašlik, při tom jsme ještě stačili odehrát turnaj
volejbalu uprostřed uliceJ. Po jídle už jsme jen seděli a popíjeli místní víno
( a bylo ho dost, každý jsme stáhli minimálně litr, což nám po tom téměř
třítýdenním tréninku neudělalo téměř nic :-)).
14.-15.08.2007 (odjezd do ČR)
Ráno bylo poměrně hektické. Bylo třeba se urychleně sbalit,
jelikož zhruba o půl desáté měl přijet Slávik s minibusem směřujícím do
Čech. Vše však dopadlo tak, že se mírně zpozdil a tak jsme ještě zvládli u
Michajla v obchůdku ranní pivko a kávu. Na Slávika jsme čekali dole ve vesnici na benzínové pumpě a
marně jsme doufali, že pojede méně obsazený, než při cestě sem. Nakonec jsme
byli rádi, že bylo kam dát věci. Do Užhorodu jsme dorazili kolem poledne, hladký průjezd
hranicemi však překazili slovenští celníci, pověstní neúprosností a důkladnými
kontrolami. Nějak jsme se jim nezdáli a tak nechali vyskládat všechna zavazadla
a poslali nás do zvláštní čekárny. Auto muselo do speciální garáže a na rampu,
kde bylo důkladně prohledáno. Vše dopadlo tak, že jsme na hranicích tvrdli
snad pět hodin. Průjezd Slovenskem byl sice bezproblémový, ale před Žilinou nás
zastavila celní správa a vypadalo to na další důkladnou kontrolu, vše se však
podařilo „ukecat“ a jet dál. Na česko-slovenskou hranici Bílá-Bumbálka jsme dorazili chvíli před půlnocí. Lukáš měl další plán cesty jasný – v Praze Slávik
každého rozveze podle přání, nicméně mě, obyvatele Havířova, tížilo dilema, zda
mám čekat na hranicích a pak pokračovat minibusem do Olomouce, odkud ráno jezdí
autobusy na Ostravu či zda mám minibus úplně opustit a vydat se na vlastní pěst
do nedaleké Ostravy (ovšem z úplného konce světa kdesi v horách, kde
se přechod nachází…). Zeptal jsem se celnice, zda je nějaká reálná možnost se
odsud dostat - ta mi přislíbila pomoc v podobě zastavování kamionůJ…
Ani ne za deset minut jel kolem kamion směr Ostrava, řidič mě ochotně vzal a já
byl za chvíli v Ostravě na vítkovickém nádraží, odkud mi jel vlak směr Havířov…Nakonec to
dopadlo tak, že ve chvíli, kdy jsem dorazil domů, Lukáš s minibusem teprve
opouštěli hraniční přechod…Lukáš do Prahy dorazil ráno a jako správný úderník
hned vyrazil s chutí do práce…J
Žádné komentáře:
Okomentovat